Historický šemlíř u filmu - díl třetí: pan katastrofa

Po tom střeleckém debaklu jsem myslel, že budu navždy vzadu, abych nebyl vidět a nikdo o mě nevěděl. Ale ono ne, dostal jsem pojebáno v ústraní jen tak, aby se neřeklo a tím se celá věc uzavřela. Teda skoro. Od té doby se moje jméno stalo synonymem pro průsery. Ty jo, přece sem slavnej! 

Musím se k něčemu přiznat, nesnáším koně. Ne že bych je jako nenáviděl, jen mě tak nějak serou a nemám je rád. No jo tak se přiznávám, bojím se jich jako čert kříže. Tudle jsem byl u kamarádů na statku a měli jsme tam vyjížďku. Pod zadkem jsem měl sedm set kilo salámu s vlastní vůlí a ten šmejd poznal hned, že mu na záda nepatřím.  

Takže každá větvička byla doslova moje. Někde v dálce se objevil jezdec na bílém koni (jo zní to jak z LOTRa, ale fakt tam byl) a Honzík se mi pod prdelí začal najednou plašit. Zezadu se ozvalo „Ty jo! Ty seš ale fakt dobrej jezdec!“ pak se Honzík otočil tak, že mi bylo vidět do ksichtu „Aha, tak nejsi“. To jen pro ilustraci jak to mezi mnou a koňmi chodí. 

Už od rána jsem na place měl divný pocit. Tak jako něco kolem pořád smrdělo. A pak jsem je uviděl, bandu jezdců jak se proháněj kolem nás brr. Mlynářskej jako by něco vytušil a s takovým úsměvem „já ti dám sráči střílet do kamery“ z nás postavil team, který se začal učit nastavovat halapartny. Rychle uhýbat, zdrhat a hlavně bezpečně odklidit ty halapartny. Jo na bezpečnost se tady potrpí, jak je někdo nebezpečnej, táhne od válu, div ho v dehtu nevyválej.

To budou asi nějaký náběhy davu, napadlo mě, takže jsem se samozřejmě postavil hned do čela, abych byl vidět na kameře. Kvůli tomu to dělám, nácvik trval několik hodin, my připravení a nabuzení a pak přišel Mlynářskej „Tak jo kluci, nacvičený to máte dobře, hlavně nezapomeňte, až proti vám pojedou koně, musíte si bejt stoprocentně jistý, že je netrefíte!“ Wait what? Koně? Cože?

V ten okamžik se celej můj svět zbortil, představa, že proti mně pojedou koně a já jako neohrožený rek stojím v první řadě s halapartnou a čekám na povel kdy zmizet… to snad ne! Asi po hodině kdy jsem měnil barvy a pomalu i fyzickou formu jsem viděl, jak se o něčem dohadují. Nakonec se teda točit nebude s koňmi, ale udělá se to proti zelenému plátnu. Uf! 

Den se schýlil ke konci a nastal natáčecí večer, celej den se mi podařilo nic neposrat, což bylo oceněno bodrými slovy „Jsem zvědavej, co posereš večer, když je celej den klid“

A tím to celé asi přivolal nebo co. 

Během dní jsem si všimnul, že určitá část našich kolegů, se chová k vybavení hůř než ožralej muslim ke stádu oslů ohnuté čepele duralových mečů bylo asi to nejmenší, co jsem viděl. A to neuniklo ani majiteli všech věcí. Tak nás mlynářskej svolal všechny na jedno místo, já si sednul hezky na vrchol schodů, sundal si ten debilní kyrys, co mě pořád někde tlačil a uvelebil se. 

„Takže pánové, tyhle cajky co máte, tak ty nejsou vaše, ty jsou moje. Pracujete v nich, jsou to nástroje a ne kusy šrotu, se kterejma si můžete dělat, co chcete. Zbrojíř tu je od toho, aby to upravoval a ne pořád opravoval po tom, co se k tomu chováte jako hovada…“ proti tomu se nedalo nic namítnout. Každej by byl nasranej, když někomu půjčí věci na práci a nedostane je zpátky ve stejném stavu. Jen to nemuselo trvat deset minut. Když konečně domluvil, na celém place by byl slyšet i špendlík padnoucí na zem. Přiznám se, jak jsem byl unavený tak jsem trochu klimbal a jak jsem tam tak seděl a pomalu se převažoval dopředu, zavadil jsem o ten kyrys a ten se odporoučel k zemi. Vzal to o každej schod, kterej potkal. V tom nastalém tichu to znělo jako by se zaplechovanec poskoušel znásilnit výlohu železářství.

Paráda…

Mlynářskýmu se rozšířili nozdry natolik, že by v ten moment mohl vyšňupnout roční produkci mexickýho kartelu na jeden zátah. Z očí mu lítaly blesky, když hledal kokota, kterej nepochopil, o čem se celou dobu mluví.  A mé jméno opět zadunělo celým Barrandovem a za ním sborový smích všech svědků. Na ja, expert se pozná na první dobrou. 

Večer byla tma jak v prdeli, únava daleko za pokrajem snesitelnosti a měl se dělat další záběr. Proč jenom já musím bejt pořád po ruce kurva, napadlo mě, když jsem si měl střihnout malou roličku utíkajícího vojáka. Scénář byl snadnej. Proběhneš ulicí, uhneš projíždějícímu koni a zmizíš ze záběru. Pche, brnkačka! 

Ozvala se akce, já se odtrhnul od bojujícího davu a vyrazil do tmy. Uhnul jsem koni a tím to mělo hasnout. Ale jezdci si asi řekli, že bude vypadat dobře, když za jedním koněm, projedou další čtyři. Stalo se, co se stát muselo. Jak jsem vůbec neočekával přítomnosti dalších tvorů z hlubin pekla, vyděsili mě a já s brutálním křikem vyrazil zase zpátky a za mnou se řítili vysmátí jezdci. Fakt vtipný! 

Hned další den, co den, za pár hodin spánku. Přišla na řadu scéna, kdy měl proběhnout masakr vojska. Představte si devadesát lidí, jak se tísní na pár metrech čtverečních, aby to vypadalo, že je tam pomalu půlka regimentu v tratolišti krve. 

Holky dostaly do rukou gumové předměty alá květináče, které nám měly házet na hlavy asi tak ze čtyř metrů. „Hlavně to kluci značkujte, když to na vás spadne, ať to vypadá jako že je to pravý“ byl čas se zasoustředit. Začala akce a ukázalo se, že značkování netřeba. První kravina co mi spadla na helmu, mě doslova vypnula. Mělo to tak kilo. A že těch věcí na házení měli fakt hodně. Zasypali nás jak v Bagdádu. Ale to nejhorší teprve přišlo. Do tlupy ležících vojáků naběhla banda nasraných vesničanů a začali nás dobíjet. 

Protože nebylo fakt kam šlápnout, snažili se vesničani chodit po zbrojích, aby se nikomu nic moc nestalo, ale znáte takovej ten mravenčí efekt ne? Kam šlápne jeden, tam šlápnou ostatní. Kolega co ležel vedle mě, to poznal doslova na vlastní předkožku. 

Bylo to jak z nějaké grotesky, jak se valil dav a nikdo nemohl zastavit tak mu šlápli na koule, zvedl hlavu, dostal koleno do ksichtu, a ještě jednou a ještě jednou a pak znova a znova… chudák malej dobitej. Dva dny se neukázal a nikdo se nedivil. 

Pak byl tejden volna, během kterého jsem se potkal s novejma lidma od fochu, na první pohled válečníci. Samej viking tady a knecht támhle. No jako kdybych byl zase s Blančiným Blátem, trochu se mi postesklo a pak to přišlo „Sem zase slyšel o mlynářským, jakej to je sráč, prej pojebal všechny na place za maličko odřenej kyrys, co někomu spadl ze schodů a dokonce si za to od něj nechal zaplatit bůra!“ vypadlo z jednoho z nich. Vzpomněl jsem si na to, jak si někteří jedinci pletli duralové zbraně s laufkem od tanku. „Hele, nemyslíš si, že by mohla bejt pravda trochu jinde?“ zeptal jsem se.
„Ale hovno, to vůbec nevíš kdo to je mlynářskej!“ 

„No to asi nevím“ marně jsem přemýšlel nad tím, kdy mi stihnul naúčtovat bůra za kyrys padající ze schodů. Raději jsem zaplatil nerad bych se dozvěděl, že mi za tu střelbu do kamery vzal třeba ledvinu nebo tak.