Historický šemlíř I díl šestý: Volný boj

Po hodně dlouhé době jsme se zase sešli všichni společně, dorazili i Bob s Kotem, trvalo jim to dlouho, ale dorazili, zato se vší parádou. Dohodnuli se, že budou používat válečné palice. Ty bourací kladiva na první pohled budí hrůzu. Hlavně když mají tak hezky vyřezávaná topora. Pepé se s nimi hned začal přít o tom, že proti meči a štítu nemají šanci a hlavně že on má pod svou zbrojí vaťák, takže se mu nic nemůže stát. Mluvil o své zbroji s takovou vervou, jako by ji kalil v slzách Chucka Norrise. Takže i kluci uvěřili, že je nezranitelný.

Začalo se schylovat k naší nejoblíbenější záležitosti, dokázání toho, kdo má pravdu pomocí souboje. Pepé, protože není žádný troškař, se rozhodl bojovat proti oběma bratrům hned naráz. Je to tvrďák a hlavně nesmí ukázat nejmenší slabost, protože nejepesnější zbroj po něm mám já a to by se mu nelíbilo, kdybych zasedl na jeho místo. I když po tom debaklu po návštěvě špatné bitvy není jeho pozice zrovna pevná v základech.  

Já to budu soudcovat, aby nedocházelo k nějakým unfair-play záležitostem jako plivání do očí, kopání do koulí nebo „tvoje máma“ vtipy.  Holky měly po ruce dokumentární pomůcky - kalamář, papír a propisky.

Hned první trestnej bod dostal Kot, když začal s „tvoje máma je tak tlustá, že podle ní odlejvali várnice na medovinu“. Na to Pepé zareagoval briskně „ještě slovo a seknu tě do držky“, Bob ho usměrnil „my tě zatlučem do země, že budeš mít rypák plnej hlíny“. A začala heroická slovní přestřelka, která byla u konce přibližně po pěti minutách, kdy už se ženským nechtělo psát memoární hlášky, které jednou budeme dávat k dobru u ohně.

Boj mohl začít. Postavil jsem se doprostřed tak, abych to mohl odmávnout. Čekal jsem dlouhý urputný souboj plný božských asalt, která budou na poslední chvíli odražena, aby mohla plynule přejít do skvostných útočných technik.

Jak se ukázalo, Pepé značně přecenil své síly, jakožto i kvalitu třívrstvé kýblzbroje. Bratři zaútočili současně, povzbuzeni předchozím provokativním dialogem a jistotou, že Pepého zbroj vydrží i zásah jadernou pumou. První palice dopadla na štít, který se pod silou úderu prohnul do tvaru neslučitelného s kostí v jednom kuse. Což se záhy potvrdilo, jelikož Pepé pustil s křikem štít. Druhá palice ho trefila do ramene a ukázalo se, že kyblíky prostě nejsou dobrý materiál na zbroj.

Když Pepého odvážela sanitka s nadvakrát zlomenou rukou a rozdrceným ramenem, připadalo mi docela fajn, že nemají třetího bratra. Jsem zvědav, čím vytuní své plechy tentokrát. Možná hauptnou z trabanta?

Tak se zdá, že nastávající vystoupení budeme muset odpískat nebo jet bez Pepého, delší čas bude mimo provoz. Jak se samozřejmě ukázalo, tak Pepé se v roli neohroženého, byť mírně polámaného vedoucího ujal dalšího komandování pod tlumícími prášky. Prý ať si neděláme s vystoupením starosti, že ho máme zrušit. Jasně, že jsme ho s tím poslali do prdele.

Oba bratři se měli k neutuchajícím omluvným gestům, ale to jsem jim zarazil se slovy „neměl tak machrovat, teď ví, že není takový super válečník, jak nám neustále předkládá, raději se soustřeďme na vystoupení“.