Historický šemlíř I - díl sedmý: Depilát pontský

Nastal den D. Den, kdy jedeme naše první vystoupení. Pepé je totálně nasraný, nemluví s námi, protože naši prvotinu jedeme bez něj. Musí se nechat, že když tu není, tak máme dostatek prostoru pro vlastní nápady a ničí invence není potlačována haldou dementních brblů. Dá se říct, že jsme to posunuli na zcela jinou úroveň. 

Dorazili jsme na hrad, na kterém jsme si domluvili open air scénu jenom pro nás, takže nikde žádná konkurence. Budeme vybírat hezky do kloboučku. To nám pár tisíc určitě hodí.

Bob se neustále staral o to, co si má vzít za kalhoty, protože nemá ani kožený gatě, ani černý jeansy. Tak jsem mu poradil, aby si koupil punčocháče. Chvíli nad tím laboroval, že se mu to nezdá dobový a už vůbec ani trochu chlapský. Ale na to jsem mu řekl, že to nikdo nepozná a že herec musí obětovat trochu toho ega, aby vyniknul na scéně.

Když jsme se na hradě převlíkali, došlo mi, proč se ptal na tu dobovost. Ten blbec si vzal bílý síťovky s krajkou. Myslel jsem, že umřu smíchy. 

Do začátku bylo ještě hodně času, takže jsme vzali liháč, černou izolepu a začali jsme mu dělat gatě na míru. Jsem zvědav, jak se bude tvářit při sundávání izolepních ovinek, jelikož má chlapec hodně chlupatý nohy. Místa, kde prosvěcovalo lepidlo, jsme přemalovali liháčem. Je to fakt univerzální nástroj. Na zdobení, na kostým a hromady dalších super věcí s ním jde. 

Nakonec jsem se taky začal oblékat do všeho, co jsem si donesl pro sebe. Nejhorší je dostat se do kroužkovky. Ty pérovky sice jdou zavřít nadoraz, aby neměly ostré hrany, jenže je to tak namáhavé, že jsem se na to v půlce vysral. Tudíž je z toho slušný struhadlo a pořád to chytá vlasy. Ale dá se to přežít. 

Jo a už mám pořádný historický boty, kanady vzor 60. Jsou totálně hustý. Konečně jsem zašněrovanej, obutej, opásanej, ale nevysranej. Co s tím? Sundávat to rozhodně nebudu a aby ze mě na scéně vyskočil na slovíčko pan kakeš, to nepřipadá v úvahu. Nezbylo než se vydat na porcelán v plné polní.

Podkasal jsem si vaťák i zbroj. Musím jen říct, že ten vaťák bude potřeba prodloužit, protože zbroj sahá kousek nad kolena a vikingsko-jezuitskej vaťaň jen po pás. Všechno bylo v pohodě do chvíle, než jsem sahal po toaleťáku, nějak jsem zapomněl, že pubické ochupení plus rozevřené pérovky rovná se zbroj plná chlupů a pustil jsem kroužky z rukou. 

Co se stalo, mi došlo v momentě, kdy jsem ucítil, jak mě to za ty chlupy tahá. „Co teď, kurva?!“ špitnul jsem. Pokus o pomalé decentní zvednutí zbroje nevyšel, ohambí bylo nenávratně propojeno se zbrojí. No nic, nastal čas oddělit chlapce od chlapů. Prudce jsem si stoupnul. Byl to pocit, který se vyrovná jen výbuchu tisíce sluncí, přejel mě vlak, rozdupali koně, jako by mi ho kouřila holka, co právě dostala epileptický záchvat. Připadal jsem si jako tranďák, co omylem dopadl za vězeňskou zeď mezi sexuální devianty bez rukou. Taková ta slabší chvilka. 

Můj řev samozřejmě přilákal pozornost celého hradu, takže lidé se začali srocovat před toaletou a čekali, co se bude dít. Když jsem vylezl ven se slzičkou v oku, zjistil jsem, že vystoupení začalo o něco dřív a trochu jinak. Vepředu samozřejmě stála naše grupa, všichni vysmátý kromě Boba, ten se jen s vážnou tváří zeptal: „Teď jsme SHŠ Hoši od Bobří řeky?“ Jen počkej, ty vemeno, až ti budu sundávat tu tejpu. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy.