Historický šemlíř u filmu - díl druhý: Blízká setkání technického druhu

Na place fakt pecka, říkají nám specialisti pro zbraňový boj. Aby mlynář ukázal, jak schopný a vycvičený mužstvo má, tak se přesunujeme výhradně v běhu a na osm. To si vždycky nějaký buzerátor stoupne, pískne a počítá do osmi. A kdo to nestíhá, dává si kliky. Fakt hustý, musíme vypadat jako banda dobře vycvičených válečníků. Kaskadéři sice říkají, že vypadáme jako banda kokotů, ale ti nám jen závidějí a hovno tomu rozumí. 

Ani pořádně nevím, co to natáčíme, něco pro žabožroutskej kanál mínus. Brogias nebo tak nějak.

Hele nevím jak vy, ale já ajnžto válečník viking, tak nemám rád palný zbraně. Má to logiku, než bys vystřelil na Vikinga, tak tě rozmaže sekerou, jako, jako … nevím k čemu to přirovnat, ale určitě něco pekelně hustýho! 

Konečně po mnoha dnech, kdy nám slibovali kruté boje a místo toho jsme dělali jen věšáky na barrandovské kostýmy. Jsme se s velkou pompou pustili do příprav prvních potyček.

No proběhlo to tak, že všichni měli černý hadry, takže po promísení nebylo tak úplně snadný poznat kdo jde proti komu. To mlynář trochu nedomyslel, ale fotky z toho jsou pěkný. Jako když se v Ugandě perou o banány (Tohle tak někam napsat, to by bylo pozdvižení, stay hate free! *pomyslel jsem si) 

Už při třetím střetu se ukázalo, že by bylo docela dobrý, zasvětit neznalé do toho, jak že se vlastně dělá choreo na hromadných akcích. Protože se nám moc nestávalo, že bychom se potkali 2x za sebou. Když nám to nikdo neřekl ani po pěti hodinách, tak nějak jsme se vypičovali vzájemně k tomu, aby nikdo nikomu nepřekážel a tradá! Bojová scéna postavená profíkama byla na světě. Jen škoda, že jsme ji necvičili aspoň ve stejném půdorysu, v jakém se mělo točit na place. 

Když se nám z rovného placu stala křižovatka a ozvalo se mé první „Action!“ v životě, byl jsem zmatenej jak lesní včela. A nebyl jsem sám. Ono se dost blbě manipuluje s čímkoliv, když kolem sebe nemáte místo ani na prdnutí. Natož pak na to se rozmáchnout a pořádně to kolem sebe kosit.

Co potěšilo, byl fakt, že se z toho stala regulérní bitva, dokonce nějakej frajer s halapartnou prošel kulisami, ten musel dostat slušnou pecku.  „STOP, STOP, STOP, What the fuck is this?“ zaznělo odněkud. No co vole, chtěl si specialisti, máš je mít! 

Nejkrutější bitky ovšem byly na oběd. To jsme jen bezmocně sledovali, jak komparz v klidu jde žrát párky s chlebem a my se počítáme jako kokoti i když je všem úplně u prdele, že nám zase nikdo nechybí. Kompíci sežrali zase všechno dobrý a my jako dementi v řadě čekali na zbytky. S tím katerigem se teda fakt nepředali. 

Místo abychom si po obědě aspoň trochu odpočinuli, mlynář si usmyslel, že bude super promo akce, když si budeme nacvičovat jednoduché souboje v místě, kde na nás všichni uviděj. Sere pes, že jsme zrovna pojedli a valí do nás ostrý slunko. Hlavně dělat tu reklamu „To děláte hlavně pro sebe, budou další kšefty!“ říkal. Jen škoda, že ti co na to měli koukat, zrovna seděli uvnitř stanu a žrali, a když dožrali, tak na nás stejně srali. Protože to nebylo nic nového, co by ještě neviděli. Mlynář měl další bezvýznamný plus k milionu ostatních, který stihl nabrat lezením skrze nejrůznější prdele a my slušnej bolebřich.

A pak jsem asi někomu padl do oka nebo co, ale vybrali si mě! Měl jsem velet jednotce bouráků 

s bouchačkama. Přímo před kamerou. Zazářím, moje jméno se ponese dějinami!

Dostal jsem do ruky kvér, teda žádnej kulomet to nebyl, možná proto jsem k němu nedostal žádnou instruktáž. To i těm rusákům za druhý světový, aspoň řekli kterou stranou to lítá, co maj mačkat a kam čumět.

Mělo to elektronickou spoušť, takže po zmáčknutí člověk měl tak půl vteřiny ani ne, na to, než flinta flusla asi metr dlouhej plamen. Vypadalo to, jako když si z Falcona uděláte brokovnici. Dokonce jsem měl na kameru křičet „forward, Fire!“ můj silný hlas sedmkrát prásknul Barrandovem a za ním se neslo burácení pušek, křik raněných a křik režiséra. Všechno klapalo jako na drátkách.

Další jetí byla rutina, nervozita opadla, ostražitost povolila, flinta se mi začala líbit, takže jsem zavelel, vylezli jsme z řady, zalícili, namířili a kde se vzal, tu se vzal, frajer s kamerou a namířil objektiv přímo do hlavně mojí zbraně.

Já nečekal, že tam bude, on nečekal… že to zmáčknu.

Jak píše Kulhánek ve svých knížkách, čas se proměnil v med. K dokonalosti už chyběla jen nějaká vážná muzika. Plamen ovinul kameru jako vášnivá milenka, kameraman vypadal kapičku vyveden z rovnováhy, z ohořelé čapky se mu kouřilo, já se tvářil jako chlap, který brousí holku a je přistižený jejím fotrem se slovy „Vždyť je to tvoje ségra hovado!“ Ale největší hvězdou byl chlapík, co držel toho mikrofon a snímal zvuk.

Zahodil mikrofon jako by se z něj tím výstřelem stal vorvaní penis, strhnul si z uší sluchátka a za libozvučného „what the fucking fuck fuck motherfucker fuck fuck it, screw you and you and you, fuck you all fuckers“ skákal na místě. Dodnes nevím, jestli si potřeboval jen ulevit, nebo zpíval něco od Slipknotů. 

Zatímco všichni ostatní přemýšleli, jestli se opravdu děje, co se dělo, pokračoval jsem v nascriptovaném scénáři a koukal se hodně rychle vytratit co nejdál od kohokoliv. Stejně na mě přišli, měli mě na kameře. Mé jméno se opravdu neslo, ale ne dějinami, neslo se přes celý Barrandov. Jo, to místo má akustiku dobrou. Světe div se, dostal jsem dvě kilíčka pokuty a mohl natáčet dál.