Historický šemlíř u filmu - díl čtvrtý: Kozy

Jak plynuly dny, bylo na place pořád víc a víc živo. Dával jsem si pozor, abych nedělal další průsery, ne že by se mi to teda nějak moc dařilo. A na českém šermu a vlastně všude, vyběhla zpráva, že se hledá mamutí počet šermujících bojovníků. Paráda, bude maso!

Týhle informace se ale chytla nějaká castingová agentura a začali hojně nadhánět dav lidu. Jenže obyčejného lidu. Který práci se zbraní zná leda z kina a možná jako děti si hráli na louce s klackama.  Jasně že v bandě v jaký jsme byli, jsme se docela už znali, někdo se měl rád, někdo míň, někdo se dokonce i docela rád neměl. Ale hlavní bylo, že mlynářskej dokázal tuhle bandu vždycky nějak ukočírovat, aby všechno klapalo jak má.

Musí se nechat, že z toho nesourodého teamu v černém z nás odchoval dobře fungující partu, která měla co ukázat.

A přišel den, kdy se na plac dostavila ona mohutná armáda. Kompíci. No do prdele práce.
Jen pro představu, aby scéna nějak vypadala, rozdělili nás na tři kruhy. Zlatej kruh se stával z „matadorů“ co jsou tady od začátku.
 

Stříbrnej kruh z kluků co přišli z různých skupin, a pak bronzovej kruh, kterej jsem si překřtil na „ti ostatní“ a mělo to důvod.
Dokud tam lítali jen lidi, kteří tam byli už dlouho nebo nově přes mlynářskýho, plac vypadal fakt pohádkově, člověk by mohl hledat jedinou moderní věc a když se odečetly kamery a štáb. Tak fakt Florencie. A najednou stojím a vidím na zemi vajgla a další a další, na schodech flaška od koly.
„To si snad dělaj prdel“ zahřímal obtloustlý kolega, říkejme mu třeba Zlíňák. 

Zlíňák se dobrovolně přihlásil jako styčný důstojník pro věci kompíků. Když bylo seznáno, že napáchaj víc škody než užitku, dostali za úkol naučit se pochodovat. Vykročit pravou nohou se najednou zdálo jako naprosto nesplnitelný úkol.

Během dlouhých hodin, kdy Zlíňák buzeroval kompíky, aby pochopili, že když maj pochodovat rovně, znamená to mít čelo dopředu. Pravá že není levá a že kouřit před kamerou fakt nesmí. Bylo občas po place slyšet „ty vole těším se na večer“ a já furt nevěděl proč.

Kompíci svou práci začali doslova a do písmene sabotovat, takže bylo třeba je pořád hlídat, fakt banda blbců zadarmo drahejch.

V mezi čase se točila scéna, kdy jsme stáli v lajně jako na svatbě, když procházej svatebčani. Akorát tady procházel peleton rudě oděných kardinálů. LH fašisté by mohli namítat, že každému kardinálovi chybělo dítko na potom, ale všechno holt nemůže bejt tip ťop. Něco mi říkalo, že bych si měl stoupnout tak doprostřed, protože hned za náma bylo rameno jeřábu, na kterém byla kamera.

Stáli jsme krásně v řadě, kameraman zabranej do svý práce, jel jeřábem, aniž by sledoval, co se děje kolem a do hrobového ticha se ozvalo CINK „au kurva“ a hned bylo o jednu promáčknutou helmu víc.

A přišel natáčecí večer. Po celém place stáli všichni v řadách. V útvarech, ti méně inteligentní již byli doma. A kde se vzala, tu se vzala nahá děvčata, která před kamerou chodila kolem nastoupených vojáků. Cecky se jim kývaly ze stranu na stranu. Prostě radost pohledět.

„Tak to ne ty vole, tady já stát nebudu“ řekl Zlíňák a na další záběr vyhodil jednoho kompíka z řady a šel si počkat, až krasotinky zase budou lítat kolem. No nebudu lhát, těch kompíků bylo odstraněno mnohem víc, tohle jsme si chtěli prostě užít sami.

Ale nejlepší záběry byly připravené na noc.

Scéna byla jasná, tři markytánky nahoře bez. Stály v ulici a my jako vojáci jsme je měli jít přivítat.

„Action!“ ozvalo se.

Najednou nejen že přes všechny ruce nebylo vidět na jediné prso, přes tu změť chlapů nebylo ani poznat, že tam jsou nějaké ženské. Takhle nějak si představuj,u že by to vypadalo, kdyby chodili skauti prodávat sušenky do Vatikánu.  

STOP!

Další záběr doslova patřil Zlíňákovi.

Jak byl velkej a tlust… mohutnej, tak se rozhodl, že si střihne malou roličku. Jak se ozvala akce, začal doslova rozrážet dav a dral se kupředu. Když se dostal před jednu z holek, kleknul si a začal jí ty cecky lízat a cucat. Držku měl celou od pudru. Zvláštní bylo, že holka nijak neprotestovala. Pak jsme zjistili, že si nejspíš dal i něčí semeno, protože to byly holky takříkajíc „od fochu“ a vzhledem k pozdní hodině, tyhle kozy už určitě nějakej kunčaft pocákat stihnul.

Ozvalo se STOP! Rejžovi došlo, že tuhle scénu prostě nemá šanci natočit. Do sborového kňučení zklamaných nadřených šermířů se ozvala jedna ze slečen „Ty vole, kdo mi sáhl na píču?“

Epilog

Malejch nehod mám za sebou ještě mraky, možná se mi ještě někdy bude chtít, abych je dopsal. Ještě se sluší pár vět na závěr k Mlynářskýmu, když už jsem ho z toho nevynechal.
Už pár let je docela v kurzu se do něj strefovat všelijak, ale z husta to není nic pěknýho. Jak se někde objeví jeho jméno, každej má co říct, ale většina lidí ví jen to, co se doslechla od někoho, kdo si to s chutí přibarvil. Viz padající kyrys a pokuta bůra, což se nikdy nestalo a stejně jsem to chvíli na to slyšel.

Takže až někde uslyšíte, že mlynářskej je starej židák, kterej jen ojebává lidi, zkuste si vzpomenout, že mezi váma běhá blbec, co střelil do kamery za mega a dostal symbolickej políček, aby si dával příště větší pozor. Tohle není žádný orodování za mlynáře, nasrat jednoho to on fakt umí, je jakej je, ale je férovej a šanci dá i uplnýmu polenu, který ze začátku posere, na co sáhne, protože čeká, jestli z toho polena, náhodou nepůjde něco vyřezat. A takovou šanci dal plno lidem co znám a vím, že i mezi váma co to čtete, se najde hromada dalších.
A ruku na srdce, když se podívám kolem sebe, většina z nás něco umí a většinou aspoň něco umí právě od mlynářskýho.

Takže Petře, dík, byla to prdel!