Historický šemlíř I - Díl třetí: For Honor and glory!

Nastal den D. Pepé mi napsal zprávu: „Nahoď železo, jdeme se honosit do hospody jako pravý páni!“ Vzrušením jsem se celý zachvěl. Okamžitě jsem začal hledat po pokoji svoje věci. Když jsem se dostatečně vyparádil, postavil jsem se před zrcadlo, abych se pořádně prohlídnul. Jsem prostě kusanec! Mimoděk jsem si představil, že k nám na chodbu vtrhnuli Římani a začal jsem s nimi svádět lítý boj. „Tumáš! A tumáš!“ Mával jsem kolem sebe svým štítoštěpem tak vehementně, až jsem s ním vší silou praštil do botníku. Ten se díky vratké konstrukci Ikea stylu rozletěl na sračku. „A do prdele, průser…“ Výhru nad nájezdnými Římany jsem musel odložit na jindy. Byl čas na strategický ústup, protože z nepřátelského území, kde sídlí strašliví obři Otec a Matka se začal linout válečný pokřik.

V autobusu jsem se díval na svoje boty, adidasky asi nejsou nejvhodnější dobová obuv. Budu muset co nejdřív pořídit kanady. 

Konečně jsem dorazil do hospody a abych dal všem najevo, že přišel Viking, rozrazil jsem dveře a zařval na celou hospodu: „Thór s váma!“ Odezva minimální, jen nějaký bujarý smích zezadu hospody, asi si hoši zrovna dopověděli vtip.

Pepé nikde, ale na našem místě bylo rozpitý pivko a v rohu opřený meč. Takže tady je a asi šel na hajzlík. Výčepní mi přinesl pivo ve sklenici. Když jsem mu řekl, že bych rád, aby mi dal další do vikingskýho rohu, řekl mi, že jestli ještě jednou takhle kopnu do dveří, že mi dá rovnou do huby. Civil.

A najednou jsem to slyšel - jako když se sype železářství. Pepé otevřel dveře a přes světlo na záchodě jsem nejdřív pořádně neviděl. Ale poznal jsem, že si na hrudník dal dokonce iluminátský kříž. Takový ten černý, zdobení par excellence! „Ten kříž je z plechu?“ rovnou jsem se zeptal. „Nebylo na něj dost, tak jsem to tam prsknul lihovkou, drží to dost na hovno, ale to se poddá.“

Když došel na světlo, moje nadšení mírně opadlo. Jak to jen slušně říct, kdybych mu mezi nohama rozdělal oheň, mohl by z fleku dělat kamna někde ve slumu.

Pepé celou dobu mluvil jen o tom, jakou mu to dalo pekelnou práci a že přemýšlí, že to bude dělat na zakázku, rovnou mi nabídl kamarádskou cenu, za desítku mi udělá stejnou. Musím o tom popřemýšlet, deset není špatný na zbroj a určitě by ji udělal líp než tu první.

Vrchní nám nesl další rundu, tak jsme se rovnou zeptali, jak vypadáme.

„No hoši, když se podívám, tak ty, Jozífku, máš na sobě rozklepanej kyblík na hnůj, předpokládám, že ty roury, co máš na rukou a nohou jsou ze stejného materiálu. Nějak nechápu, proč máš ten kýbl i na palici. Aspoň jsi z toho mohl uklepnout ty držáky na ucho.“

Když zhodnotil Pepého, pak se podíval na mě.
„A ty mladej, vypadáš jako montérův vlhkej sen, tisíce pérovek po ruce, to se vždycky hodí,“ odmlčel se. „Jestli mám soudit, když se na vás podívám, tak bych dal vašemu dějepisářovi přes držku a poslal ho lámat uran do dolů.“ Tak to jsem úplně nepochopil, to s tím učitelem.

Dál jsme si ho nevšímali, jelikož Pepé mi sdělil velkou novinu. Jako skupina jsme dostlali pozvánku na nějakou bitvu. Kde můžeme do boje. Naštěstí je to prý bitva, kam mají tyčovky zakázáno. Protože to se pak všichni sejdou uprostřed pole a mlátí slámu. Nuda a úplně na hovno, to je proto, že se bojí do přímého střetu, s takovýma se člověku stejně nechce do boje, nejsou to žádní válečníci jako my.

Jak jsme se domluvili, tak se taky událo, za další dvě neděle jsme vyrazili na naší první bitvu. Už po cestě jsme kravili. Z auta, co měl Pepé půjčené od dědy jsme vytahovali na protijedoucí auta meče, abychom dali jasně najevo, že jedeme do již teď legendární bitvy.

Zazáříme!

Bavili jsme se taky, jak si budeme říkat, páč civilními jmény to nemá smysl. Já si vydupal jméno Rollo Lothbrok, Pepé je Lancelot, Holky jsou Xena a Gabriela. (Holky teda moc originální nejsou, zajímalo by mě, jestli se taky budou dopouštět platonického lesbického vztahu.) Trochu jsme začali bloudit. Podle mapy jsme úplně někde jinde, ale cedule na bitvu tady je, tak hurá na ně!

„Myslíš, že tu bitvu přejmenovali?“ zeptal jsem se Lancelota. „Zdá se, ale Rogar je rozhodně lepší název,“ odpověděl. „Ty, já si myslím, že jsme tu fakt hodně blbě,“ dodal jsem, ale Pepé na to neslyšel, už se viděl v poli.

U parkoviště byla cedule s nápisem: „Své civilní věci si nechte v autě, do tábora pouze v kostýmech a s věcmi na táborový život.“ Není problém, cajky máme všichni na sobě, jen poberem spacáky, iglú, basu a můžeme vyrazit.

Rozhodně jsem na tom parkovišti čekal větší šrumec, ale všichni na nás jen potichu koukali, tak trochu nevěřícně, asi dostali strach z toho, že přijeli válečníci. Po chvíli všichni tahali ven foťáky a my si připadali jako na hollywoodské promenádě. Holky pózovaly, my taky. Pro tenhle pocit to děláme.

Když jsme dorazili do tábora, začal opravdový hlomoz, všichni se smáli, evidentně to je veselá banda. „Ty Pepé, mám takovej neodbytnej pocit, že se smějou nám,“ řekla Pipi a hledala, kam se schovat. Taky mi to tak připadalo. Netrvalo to dlouho a nakráčel k nám nějakej chlapík, co tu údajně dělá organizátora. Co nám všechno řekl, snad ani není publikovatelný, rozhodně víme, že jsme na špatný bitvě. Tady tomu evidentně nikdo nerozumí. Při cestě zpátky na parkoviště už nám všem bylo jasný, že ten smích patří nám. Slyšeli jsme ho ještě docela notný kus cesty autem, ale to už mi jen znělo v hlavě. Možná by to chtělo něco se sebou udělat.

Po hodině tiché cesty jsme konečně dorazili na tu správnou bitvu, kam nám přišla pozvánka. Hned se nám všem udělalo líp, už na parkovišti bylo vidět, že sem zapadneme.

Bitva samotná byla úplně jiná, než jsme si představovali, blbý bylo, že krom Pepého nikdo z nás neměl nic na hlavě. Takže do bitvy jako takové pustili jenom jeho. Prý kvůli bezpečnosti, maj strach a nedokážou to říct. Nám půjčili luky, abychom stříleli hezky uklizení z dosahu čepelí. Jak potupný! Jak bitva pokračovala, vojska se přesouvala z místa na místo a najednou se k nám do našeho dosahu dostal i boj. Pipi nemeškala, zahodila luk, vytáhla asi patnáct čísel dlouhou dýku a vyběhla proti seku nějakýho zaplechovance s dlouhým mečem. No dopadlo to, jak to dopadnout muselo.

Dopadová energie dlouhého meče byla mnohem větší než absorbční schopnost malého perořízku. Pipi padla na zem s rozseknutou hlavou. Maník se sice snažil zabrzdit, co to šlo, když viděl, jaká rekyně a hlavně s čím na něj vystartovala. Říkám si, že kdyby neměl takový postřeh, tak je Pipi tuhá.

Bylo vidět, že je Pipi v šoku, ale ležela a dělala mrtvou docela dobrovolně. Když je kůže na hlavě porušená, teče to jak z vola. V tomhle případě z krávy. (Viděno na vlastní, nevěřící oči. Pozn. autora - Doufám, že se poznáš, heroickýho na tom nebylo zhola nic. Akorát už vím, co to znamená „být blbý až to bolí“, vážně ti nedošlo, co děláš a jak to může dopadnout? A co chudák kluk, kdyby tě zabil?) Co bylo možná nejhorší na jejím počínání byl fakt, že pak po bitvě chodila mezi lidma a všem ukazovala, jak je hustá, že má rozseknutou palici. Tohle fakt není dobře. Budu si o tom muset se všema promluvit, až se vrátíme. Snad v celém počtu.

Pepé taky nedopadnul zrovna nejlíp. Tenký plech, ze kterého měl tu kýblovou zbroj jsme z něj za pomoci kováře museli sestříhat dolů. Domlátili ho jak žito, takže to měl na sobě pěkně natěsno napasovaný. „To víš, mladej, ani nejlepší zbroj nic nezachrání, když nemáš prošívanici a ta tvoje, tak to je sračka, všech sraček futrál. Ale kdybys chtěl, tak ti za pár tisíc udělám něco o dost kvalitnějšího, pokud mi slíbíš, že začneš myslet hlavou a dáš si pod to aspoň vaťák.“ No jasně! Vaťáky! Na co prošívku, ušetříme a já si udělám vikingský vaťák!