Úniková hra

"Dobrý den, jsem tady správně na tu jak píšete, nejdrsnější únikovku?" zeptal jsem se.
"Zdravíčko, jasně, ale jste tu trochu brzo, je půl třetí a vy to máte od tří" odpověděla mi slečna na recepci.
"Teprve dorazí, jsem tu dřív kupodivu, jindy chodím pozdě" usmál jsem se a začal přešlapovat na místě.
"To znám, ale u nás je lepší chodit včas, ta naše únikovka je fakt těžká a hodně na hlavu"
"Můžu si u vás odskočit?" odhodlal jsem se k nejtrapnějšímu dotazu na světě. Všichni víme, že se na záchod prostě chodí a chodíme tam všichni. Ale jak se máte zeptat na cestu na hajzlík, všichni najednou jsou tak trochu nesví.
"Záchod je na chodbě, musíte zatočit doleva pak doprava a druhý dveře" přidala k tomu ještě nucený úsměv.

Vidíte ? Všem to vadí. 

"Jo a neteče tam moc teplá voda, musí nám opravit karmu" slyšel jsem trochu z dálky.
"To nějak přežiju" zahulákal jsem z chodby.

Na recepci už jsem měl postavenou Coca colu. "Ta je na účet podniku" mrkla na mě, milá holka.
Chvíli poté, co jsem se napil, se mi zatmělo před očima a usnul jsem. Něčím mě nadopovala, to je úlet! 

Uf teda nevím jak dlouho jsem byl mimo, ale tohle je teda fakt nečekanej začátek hry. 

Tak jo co mám kolem sebe. Stůl, židle, dveře, hodiny ukazující půl čtvrtý. Nic moc teda. 

Dveře jak jinak - zamčený.

Prohledat zbytek místnosti mi zabralo asi tak minutu, protože nic jinýho tady není. Zabouchal jsem na dveře a chvíli hulákal, ale nikde nic.  Posadil jsem se na židli a bezcílně koukal kolem sebe. Nikde ani žádná kamera, nic. To je dost divný. Podle hodin, na kterých taky nebylo nic speciálního, mám něco mezi půl hodinou a hodinou, kdo ví, od čeho tady počítaj herní čas.

Z přemýšlení jak ven, mě vyrušil slaboučký zvuk papíru šourajícího se po zemi.
Teda papíru, byl to lísteček.
"Tos mě pěkně nasral, jít napřed a nechat nás tu samotný - Filip" stálo na lístku.
Jasně, už mi to došlo. Omráčenej, hozenej do místnosti a teď mi budou chodit stopy podepsaný mejma kámošema co tu měli bejt se mnou. To je dost hustej koncept. No ale jak ven. Někde tu musí přece bejt klíč ke dveřím.

Obrátil jsem stůl, židli, postavil se na stůl a podíval se na stínítko a nikde nic. Podíval jsem se skrze klíčovou dirku, viděl jsem jak tam chodí nějaká postava, maj tu i animátory. To bude ještě hustý.
Ale přiznám se, že mi teda dost cvakala prdel, než přišel první lísteček. Skoro jako by mě unesl nějakej debilní vrahoun.

Pokus podívat se pod dveřma neprošel, je tam nějakej chlupatej koberec, takže krom sotva rozeznatelnejch pohybů animátora, nic co by pomohlo.

Snad nemám ty dveře vyrazit? Čekal jsem dalších pět minut. Nic se nedělo. Na papírku jsem nenašel nic, co by mi aspoň naznačilo jak pokračovat. Ani prosvětlit papír nepomohlo, prostě nic.
No co, když to nejde hlavou...

Vzal jsem stolek a rozeběhl jsem se s ním proti dveřím. Krom docela velké bolesti po celém těle od nárazu, se nezměnilo nic. Teda krom toho, že stolek je na součástky.

No jo, Ikea styl. 

No jasně! Ikea stolky maj často desku ze spoda z papundeklu, takže se do nich dá říznout a schovat schránka na klíček. A já vůl tady ničím vybavení. Tak to jsem dobrej debil. Začal jsem desku poklepávat, abych našel kde nechal tesař díru.

Pode dveřma projel další lístek "To nebyl vůbec dobrej nápad, proč jsi na nás raději nepočkal? - Hanka" No bože, tak jsem rozbil stůl, zaplatím a nikdo si na to za chvíli nevzpomene. Jak jsem jako měl vědět, že čekám na vás, až vyřešíte moje dveře?  

A hned na to další a další papírky. Na každém pár slov co nedávaj smysl. Maj to dobře vymyšlený, ale já z toho fakt nemůžu poskládat řešení.

"Vzdávám to, nevím co mám dělat!" Zámek cvaknul, odemčeno. Tak tuhle únikovku jsem nedal. 

"Přidej, nemáme už moc času" řekla Hanka nervózně.

"Ticho!" okřikl ostatní Filip. "Něco hlásej v rádiu"

... krátce po půl třetí hodině otřásl výbuch plynu, podle šéfa Pražských hasičů, byla na vině vadná karma v prostorách únikové hry, která sama sebe prezentovala jako nejdrsnější zážitek ... 

Filip zastavil auto. "Tak dneska nehrajeme ..."